Boh a život

Život… toť proslov klidný, toť vize neboť život je jen stín padaného listí ze stromu, neboť lístí nejdřív roste, pak se háli v koruně stromu, pak padá a než-li dopadne na zem přemýšlí li život si žil svuj život poklidný, to on ví jak život žít se má. To my. My sme tí kteří bádají v mořích slz neboť smíchu neboť smútku aneb stesku! Hněv dokáže rozvířiť oceány, na oblacích tak nevinně zářivých skrvnu spáchat! to hněv lásky přikázáni které stojí pod stĺpem jménem bolest! Dílo hněvu jsou oceány sĺz a trápení, dílem hněvu jsou neklidné noci a bolest v srdci. Pak láska jménem láska se jmenuje, síla li se porovnati nedá. Mávne hořícim měčem ponad hlavu černého draka, setne slast a pohltí záhradu černých rúží. Když člověk leží na zemi, je sám neboli se sám cítí už není pomoci. Ze svalu jménem srdce vylily se všechny vody co v ňem byly, vylila se láska a ostal jen žál, bolest nářek očí které viděli to samé co on když v poslednim okamihu svého já křičel z posledních síl jakoli by líbal její rty! a čichal vuni kúže omamné. Není pomoci lidské na této zemi proč pak to je tak ví jen Búh který se Bohem nazýva pač on dokáže to jediné. Něco spojit, a držet ve svě moci navěky!